Rodinné centrum Svatý Kopeček

children1.jpg

Růst společně...

Líbí se Vám naše nové stránky?

Ano (12 | 86%)
Ne (2 | 14%)

Indiánské příběhy

IMG_1938.JPG
Téměř před sto lety byla americká spisovatelka Mabel Powersová požádána, aby se stala mluvčí Indiánské společnosti. Poznala tak spoustu nových přátel a také pohádky, které Irokézové vyprávěli svým dětem, aby se z nich stali dobří, stateční a nesobečtí lidé. Pohádky se předávaly v ústním podání z generace na generaci.
Na Indiánském létu jsme si na závěr každého dne četli úryvky těchto příběhů.
Pokud se k nim chcete spolu s dětmi vrátit a připomenout si je, tady je máte k dispozici...
Příběh ke stavění Tee-pee: Matka Země (Indiánská cesta, str. 13)
Naši lidé žili odjakživa v jeskyních nebo si svá obydlí stavěli z kůry stromů a větví. Až do jednoho dne. Tehdy sedělo venku několik starých mužů a sledovali, jak si děti hrají a staví si domečky z listí. Nejdříve postavily proti sobě několik klacíků jako základ stavby a ten pak obložily dokola topolovými lístky. Tak se staří muži naučili, jak postavit týpí. Od té doby si lidé při kočování za stády bizonů mohli brát s sebou i své domy. Staří lidé proto pořád říkají, že bychom měli dětem naslouchat a pozorovat je. Kruh je základním tvarem nejen pro týpí, ale i pro ostatní přiro zené věci ve světě. Kruh nám připomíná naši Matku Zemi, stromy a rostliny. Kulaté je Slunce, Luna a spousta jiných věcí ve Stvoření. Kruh nám připomíná jednotlivé indiánské kmeny. Spojí-li se kruhy-kmeny navzájem, vznikne jeden dlouhý řetěz.
Pondělí: Tvůrce ohně a Usmiřovatel (Indiánské pohádky, str. 10-16)
Za starých časů indiánské kmeny nežily stále na jednom místě jako dnes. Někdy putovaly z jednoho údolí nebo lesa do druhého. Když přišly na kryté místo, kde byla čistá tekoucí voda, a kde mohly najít spoustu zvěře a dřeva, postavily chaty a zapálily poradní ohně.
První věcí, kterou v táboře udělaly, bylo zajistit oheň a zapálit poradní oheň. Tento oheň hořel stále. Indián, který dovedl zapálit oheň první, se stal náčelníkem a vůdcem. Už nebyl jen mužem, který jí a spí, chodí a běhá. Byl mužem, který myslí. Uměl myslet a dělat věci. Tak se stal tvůrcem ohně – vůdcem a pomáhal kmeni myslet a pracovat.
Irokézské Rudé děti věří, že jsou tři druhy mužů: ti, kteří používají jen tělo, ti, kteří používají tělo a duši a ti, kteří používají tělo, duši a ducha.
Někdy se stalo, že se Indián stal tak laskavým a velkým, že uměl zapálit nejen oheň, který vidíme, ale i takový, který nevidíme – oheň lásky, hořící v srdcích lidí. Když uměl Indián zapálit takový druh ohně a zahřát nejen srdce svého kmene, ale všech kmenů, takže se začaly milovat navzájem, byl to velký náčelník, náčelník Usmiřovatel.

Indiánské ženy se také mohly stát Usmiřovatelkami. Jednou měli Irokézové vigvam míru, kde se řešily všechny spory a hádky. Byla zvolena ta nejkrásnější, nejspravedlivější a nejčestnější žena ze všech kmenů, aby zasedala v tomto vigvamu. Měla za úkol udržovat oheň míru a hledět, aby nikdy neuhasl. Také nad ohněm udržovala stále kouřící kotlík kukuřičné kaše.
Když se dva Indiáni hádali, obvykle běželi do Usmiřovatelčina vigvamu. Vstoupili opačnými stranami. Ve vigvamu odděloval jednoho od druhého závěs z jelení kůže. Usmiřovatelka vyslechla stížnost jednoho a pak druhého. Potom odhrnula závěs, postavila nepřátele k sobě a spravedlivě spor vyřešila. Ti dva pak snědli kukuřičnou kaši a odešli v míru. Už nebyli nepřáteli, ale přáteli.
Bez souhlasu Usmiřovatelky nemohl žádný národ bojovat s jiným. A protože byly Usmiřovatelky moudré, spravedlivé a laskavé a učily muže milovat, ne bojovat jeden s druhým, Irokézové žili po mnohá léta v míru.
solarteepee.img_assist_custom.jpg
Úterý: Výchova dětí (Pláč ptáka bouřliváka,str. 21) – Ohijesa - Siux
Rodiče očekávající narození dítěte se snažili poskytnout novorozeněti to nejlepší, co vytvořila dlouhá řada předků. Těhotná indiánská žena si obvykle vybrala některého ze slavných hrdinů své rodiny a kmene jako příklad pro své dítě a denně na něho myslela. Vzdalovala se od lidí a chodila sama. Záměrně na sebe nechala působit nesmírnou a nádhernou přírodní scenérii.
Jakmile se dítě, budoucí bojovník, narodilo, už je vítali ukolébavkami o skvělých loveckých a válečných činech. Nazývali jej budoucím ochráncem svého lidu, jehož život možná bude záviset na jeho odvaze a umu. Když se narodila holčička, vážili si jí jako budoucí matky vznešeného rodu.
Indiánský chlapec brzy převzal úkol zachovávat a předávat pověsti svých předků a svého rodu. Skoro každý večer některý z rodičů nebo prarodičů vyprávěl legendu nebo skutečnou událost, která se odehrála v minulosti. Hoch ji poslouchal s otevřenými ústy a planoucíma očima. Příští večer ho obvykle žádali, aby vyprávění opakoval. Když se učil špatně, dalo mu to hodně práce. Ale mladý indián býval většinou dobrým posluchačem s výbornou pamětí.
MVCUBGTG.jpg
Naše chování a mravní zásady se nezanedbávaly. Byl jsem veden tak, abych si vážil dospělých a zvlášť starých lidí. Učili nás, abychom byli štědří k chudým a ctili Velké tajemství.
Ještě dnes vzpomínám na některá laskavá varování a domluvy, které mě udílela má dobrá babička. „Měj velké srdce – buď trpělivý.“ Říkávala mi. Vyprávěla mi o jednom mladém náčelníkovi, který byl proslulý svou neovladatelnou prchlivostí. Během jednoho takového výbuchu hněvu se pokusil zabít nějakou ženu. Za to ho jeho vlastní lidé zabili a na znamení potupy nechali nepohřbeného. Jeho tělo jen posypali zelenou trávou. Když jsem se někdy vztekal, říkávala babička: „Ovládej se, chceš snad skončit jako ten mladý muž, o kterém jsem ti vyprávěla, a ležel pod zelenou přikrývkou?“

Muž musel být taky dobrým lovcem. Indián nemohl být dobrým mužem, když nenosil domů dostatek zvěře.
Středa: Malí lidé (Irokézské pohádky, str. 18)
Všechny děti, které žijí blízko Matce zemi, znají duchy květin, lesů, skal a vod. Tyto duchy Irokézové nazývají Jo gá ó nebo „Malí lidé“, protože jsou tak malí. Malí lidé dělají úžasné věci. Mohou udělat, cokoli si přejí. Mohou létat vzduchem. Mohou proběhnout pod vodou nebo skrze ni, do země a skrze skály, jak se jim zlíbí, protože nosí neviditelné mokasíny a cestují v okřídlených kánoích. Svá maličká děťátka nosí malé maminky na zádech – tak jako indiánská miminka.
Malí otcové mají nádherné okřídlené luky a šípy, které mohou střílet, na jakou vzdálenost si přejí. Malí lidé přinášejí Indiánům štěstí. Cokoliv si indiánští chlapci nebo dívky přejí, pokud si to přejí hodně, Jo gá ó jim to přinesou. Říká se, že jsou tři kmeny těchto Malých lidí – ti, kteří žijí ve skalách u řek a jezer, ti, co se vznášejí blízko květin a stromů a ti, kteří hlídají temná místa pod zemí.
Skalní Malí lidé jsou velmi silní. Mohou vytrhnout z kořenů velké stromy a vrhat balvany. Někdy vyzvou Indiány, aby si s nimi vyzkoušeli svou sílu. Také si rádi hrají s kameny jako s míčem. Rudé děti se bojí Vrhačů kamenů, jak jim říkají.
Ale mají rádi malé lidi, kteří pomáhají květinám rozkvétat a ovoci a zrnu růst a dozrávat. Vzpomínají na tyto Malé lidi při svátku díkůvzdání. Cožpak Jo gá ó nepomáhají sladké vodě vytékat z javoru? Cožpak nena- šeptávají klíčícím semínkům a neukazují cestu ke světlu? Cožpak nevedou šlahouny jahod, neotáčejí květy ke slunci a nemalují bobule na červeno? Také obarvují zrno a působí, že má kukuřice dobrou chuť.
Třetí kmen Malých lidí sídlí pod zemí. Hlídají svaté bílé bizony a brání hadím netvorům, kteří žijí dole v temnotě, aby vyšli na povrch k Rudým dětem. Jsou stezky, které vedou ven ke slunci, ale Malí lidé je dobře hlídají, protože velký had někdy najde cestu pramene, následuje ji a vody otráví. Často tito skřítci tmy vejdou v noci do světa nahoře a tančí s ostatními Malými lidmi. Kdykoli najdete v temné hluboké části lesa strom, kolem kterého neroste žádná tráva, můžete si být jisti, že si tam Malí lidé vytvořili taneční kruh. Tam tancovali, dokud měsíc nespadl z oblohy.
Čtvrtek: Jak jsem zabil medvěda (Pláč ptáka bouřliváka str. 43)
Ze všeho nejnebezpečnější je lov na medvěda. Slyšel jsem tolik vyprávět o tom, jak je medvěd lstivý, že jsem se bál, abych se s nějakým nepotkal. Jednou nás šlo několik na lov. Postavili jsme si dočasný úkryt, který nám měl několik dní sloužit, a jeden za druhým jsme se vydali na cestu.
Za chvíli jsme se zastavili a každý se dal jiným směrem. Otec mi řekl: „Synku, raději se drž ostatních. Nechoď daleko, protože by ses mohl ztratit.“ Rozešli jsme se – namířil jsem si to jedním směrem a ostatní druhým. Třásl jsem se strachy, že potkám zvíře, které lovím!
“Šel jsem jen takovými místy, kde jsem nejméně očekával, že bych se s medvědem setkal, ale každý zvuk, který jsem v lese zaslechl, jsem mu přisuzoval.
Jak jsem tak stál na starém, mechem porostlém kmeni, na stráni najednou to zapraskalo tak, až se mi sevřelo srdce. Otočím se a vidím velkého medvěda, jak běží směrem ke mně! Schoval jsem se za strom, ale medvěd běžel dál. Pozoroval jsem ho, valil se jako velký sud s kopce a nezdálo se, že by se chtěl zarazit.
Když byl několik kroků ode mne, uskočil jsem stranou a vykřikl Ja! (výkřik strachu *) Vystřelil jsem z pušky bez míření, a jak se medvěd prudce otočil, aby se mi vyhnul, vyhodil do vzduchu zem a listí. Na okamžik jsem skoro uvěřil, že mě už má. Pustil jsem pušku, padl na znak a medvěd se roztáhl vedle mne. Jakmile jsem se vzpamatoval, odběhl jsem několik kroků od místa, kde jsem upadl, a rychle nabil pušku.
Našel jsem pak dlouhý klacek a šťouchal medvěda do boku, abych zjistil, jestli opravdu mrtvý. Nepohnul se, bylo po něm. Ale ani pak jsem se neodvážil na něho sáhnout. Když bylo po všem a řekl jsem otci, že jsem zabil medvěda, měl jsem pocit, že radostí vyskočím za svých malých kamaší. Později jsem medvěda prohlédl a zjistil, že mu kulka prolétla srdcem.
Pátek: Jak Irokézové děkují ( Indiánské pohádky, str. 6)
Irokézské Rudé děti jsou vděční lidé. Pravý Irokéz se nikdy nezvedne od jídla, aniž by řekl: „Niaweh,“ což znamená „Jsem vděčný.“ Ostatní odpovědí: „Niuh,“ – „To je dobře.“
Rudé děti nikdy neutrhnou květinu, aniž by pomyslely, jak laskavý je Velký duch, že dává květinám růst. Mají květiny rády a bez ohledu na to, jak chudá je indiánská chýše, vždycky jsou okolo květiny.
Když Irokézové trhají ovoce, děkují Velkému duchu. Avždycky něco nechají pro „malé lesní bratry.“
Nepokouší se otrhat všechny třešně a bobule, ořechy nebo jablka pro sebe. Ovoce roste pro ptáky a zvířata tak jako pro člověka a na malé lesní bratry se nesmí zapomenout. Ze všeho, co roste, se něco nechává pro ně.
Během jara a léta mají Irokézové několik svátků díkůvzdání. (…)V měsíci sklizně přichází poslední svátek léta. Tento svátek díkůvzdání trvá čtyři dny. Indiáni děkují nejen za to, že uzrála kukuřice, ale za všechno, co roste. Proto je tento svátek delší než ostatní. Trvá totiž nějakou dobu, než se vyjmenují všechny dobré dary Velkého ducha Rudým dětem, a než se za všechny poděkuje.
Příběh o kukuřici
Tato dívka kukuřice byla jednou ze tří sester a jmenovala se Ona tá. Ty tři sestry zeleniny – kukuřice, fazole a tykev – měly jméno Di o he ko, což znamená „ty, ze kterých žijeme“, protože to jsou životodárné plodiny.
Tyto sestry spolu žily na kopci a byl velmi šťastné. Ale jednoho dne Ona tá odešla hledat rosu pro svá semínka. Pozoroval ji Zlý duch. Zmocnil se Ona tá, Ducha kukuřice, a poslal jednoho ze svých netvorů, aby zničil její pole. Ničivé větry se přehnaly přes kopec a duchové tykve a fazole před nimi uprchli.
Zlý duch držel Ona tá nějakou dobu jako zajatkyni v temnotě pod zemí. Nakonec ji našel sluneční paprsek a vedl ji zpátky na její ztracený kopec. Tam zjistila, že její sestry uprchly. Byla sama.
Pak Ona tá slíbila slunci, že už nikdy svá pole neopustí. Ale vzdychala pro své ztracené sestry a truchlila nad škodou, kterou utrpěla její krásná pole. Neboť od chvíle, kdy Ona tá odešla a opustila svá pole, kukuřice neroste do takové výšky a krásy jako dřív.
crop.jpg
Zdroje:
Mabel Powers
Indianské pohádky
Indian Tales Stories the Iroquois Tell Their Children
Edika
Brno 2012


Charles Hamilton
Pláč ptáka bouřliváka
Orbis
Praha 1965


Gary McLain
Indiánská cesta
DrarmaGaia
2008
18.08.2015 14:56:10
misuthova.m
parent-and-child-writing-together.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one